Žena v komunikaci se svou duší "Animem"
Předmluva
S tímto článkem jsem doslova bojoval. Ani ne tak obsahově, jako spíše s vymezením hranic, přes které jsem se nechtěl vydat, abych zachoval jednoduchost a stručnost, protože materiálů jsem měl opravdu dost. Až bych řekl přespříliš k tomu, abych vyjádřil ten nejdůležitější vztah, o který by měla žena pečovat, ale bohužel o něm mnohdy ani neví. O vztahu, který předurčuje její osud, a tak zrcadlí veškeré dění v tkzv. Lhmotném světě". Jak určit, zda-li to či ono zahrnout nebo nezahrnout do tak důležité práce? Vymezil jsem si tedy rámec, kterého se budu držet, abych znázornil ty nejobecnější obrazy ženské psyché a zároveň to bylo pro čtenáře prakticky uchopitelné.
Obsah
Animus
Obraz harmonie
Úrovně anima
Vnitřní dítě, malý kluk
Instinkt a kolektivní přesvědčení
Otec a matka, negativní obraz anima
Projekce anima v partnerství
Transformace anima a magický útěk
Animus jako duch
Poděkování
Animus
Duše člověka se rodí na tento duální svět a vybírá si jednu z polarit. Pokud si vybere ženské tělo, tak mužská polarita, ta nevědomá - neviditelná část, se nazývá animem. Žena je ve svém vědomí ženou a ve svém nevědomí - nitru - animem. Ženské vědomí je energií jinu, proto vnímá realitu hlavně skrze cit. Její vztahovost ji informuje o dění kolem ní. Vztahy jsou pro ženu jednou z nejdůležitějších hodnot. Na rozdíl od mužství, které reprezentuje v ženě animus, představující energii jangu, tzn. mysl, principiálnost, logika, rozum. Každá žena má svůj vlastní obraz anima, vycházející z toho, jaká je její konstelace, která tvoří svou lidskou podobu - např. z kultury a rodiny, do které se narodí. Tato energie je ženskou součástí a dala by se také nazvat jejím dřímajícím potenciálem. Má své vlastní vědomí a skrze navazování vztahu k tomuto vědomí poznává a je zasvěcována do toho, jak funguje vesmír.
Ačkoli se žena často domnívá, že život je hlavně o vztahu k tomu či onomu, tak právě skrze logos/rozum k ní přichází skutečný život. Pokud žena stojí o navázání vztahu se svým animem, nevyhne se svému stínu, jenž právě animus reprezentuje.
Animus stráží práh mezi tím, co si žena uvědomuje a co ne. On stráží opravdové poklady ženství. Za animem se tedy skrývá i ženství ženy, které jím bývá zahaleno! Prakticky to znamená - kde žena není celistvá, bude projikovat. S čím bude postrádat vnitřně kontakt, to bude hledat venku. To je ostatně důvod, proč se žena nezamiluje jen tak do jakéhokoliv muže, ale do toho, který nejblíže vystihuje obraz jejího vnitřního mužství. Tento muž bude mimo jiné i prezentovat to, s čím žena postrádá kontakt v sobě.
Lidská duše je nelineární. Nejde tedy o to, jestli pojmenujeme nevědomé části nevědomím nebo animem či duší, ale jde mi o to, vyjádřit, co psychologicky funguje. Skutečností je, že pokud vědomí ženy - tedy to, co si uvědomuje a kým si myslí, že je - pokud toto propojuje s "částmi sebe", které projektuje ven, které v ní ještě nejsou zpracované, tak se žena dostává do souladu se sebou. Tedy s vesmírem jako takovým! Vlastně o ničem jiném tento článek není než o tom, jak duše ženy touží po celistvosti a skrze obrazy anima jí k ní samotné vede. To je nejzákladnější důvod, proč člověk trpí. Protože nežije v souladu s touto vnitřní skutečností.
Obraz harmonie
Abych vyjádřil, jaký je vztah mezi animem a animou, tak jsem si vybral starý alchymistický obraz, který Jung popisuje v červené knize. Tam archetyp cítění - jinu - animu reprezentuje slepá žena a archetyp vidění, respektive myšlení - animus- letitý stařec. Jung říká, že jeden bez druhého nefungují. Ona potřebuje jeho oči - jeho myšlení a on potřebuje její cítění - kontakt. Analyzoval jsem sny žen, které ve snu nevidí, jsou slepé nebo nemůžou pořádně otevřít oči. Tyto dva archetypy slepé ženy a starce očividně ve vědomí těchto žen nespolupracují. Tyto ženy jsou hodně v cítění, "vidí pouze skrze cit", který je informuje o tom, co se děje, ale nejsou schopné to pojmenovat, dobře to zanalyzovat. Pokud už to žena postřehla, může si uvědomit, že se možná dobře neorientuje a to jí na dobrém pocitu nepřidá. Indiáni mají krásný obraz anakondy, která prezentuje ženu - celým svým povrchem těla vnímá, co se děje kolem, ale nerozumí tomu, zatímco muž je orel - logos, který umí krásně pojmenovávat věci, ale neumí se jich zúčastnit.
Tyto duchovní obrazy znázorňují psychologické zákony mezi dvěma hlavními energiemi. Můžeme je nazvat dle čínského rozdělení jin a jang, podle hlubinné psychologie anima a animus, indiáni používají zmíněné obrazy anakondy a orla - cit a logos - ženská a mužská energie. Leč je pořád řeč o tom samém, jen je vždy nahlíženo z jiné kultury, z jiné struktury vědomí, z jiné úrovně vědomí. Blíže jsem těmto rozdílným názvům věnoval článek - Rozdíl mezi jin jang a anima animus.
Jak se ale konkrétně projevují tyto polarity v člověku, vychází spíše z obecného pozorování. V pozitivním případě by žena dozrála do takové duchovní síly, kdy její animus bude brát podobu ducha - celistvosti. Tam už žena může komunikovat s touto silou vědomě, protože její cit i rozum se doplňují. Příklad je popsán v kapitole - Animus jako duch. Ačkoli toto je pozitivní vývoj mezi vědomím a nevědomím, prakticky spíše narážíme na opačný problém, a to na svévoli vědomí. Tam si ego žije podle svých představ, svých popisů sebe a světa a věří, že si svět vytváří samo. Tam se animus projevuje v tendencích ženu uvěznit ve svých nedokonalostech, předsudcích a zůstat tak řečeno "zamčená" v sobě. Příkladem by mohla být ne jedna klientka, která mi na začátku spolupráce říkala, že lituje, že nenapsala dříve, ale že si myslela, že svůj problém vyřeší sama. Taková mysl potřebuje zjednodušení, protože se ztrácí v komplikovanosti své psychické reality. Této problematice jsem věnoval článek Analýza snů - Animus a Persona.
Komunikace s animem není pouze o navazování vztahu s intelektem, ale zahrnuje veškeré bohatství ženy, včetně zmíněného citu, který, jak uvidíme dále, je animem často zahalen. Za tímto animem je její duše, která je inteligentní a podává ruku té ženě, která stojí o spojení s tím, kým opravdu je. Animus je jejím břemenem, stejně tak jako vysvobozením. A až tehdy, až si uvědomí tento svůj úděl, tak může dojít k vnitřní harmonii, zdraví, naplnění a smyslu, protože její vztah k sobě se stává harmonickým.
Vnitřní dítě, malý kluk
Kolektivně instinktivní tendence jsou nejsilnější obrazy psyché, které člověk v první polovině života má. Kmen a zachování si svého místa v kmenu je pro něho tak silná motivace, že žena se stává matkou a muž otcem často v první třetině svého života, ne-li dříve. Tím jsou oba oloupeni o svobodu poznat sebe a své vlastní motivace. Tento kolektivní obraz života jim určí, že se stanou nástrojem života, který postupuje dál, pokud mají potomka. Poněvadž tento cíl má kolektivní povahu, má podle toho také vzájemný psychologický vztah manželů v podstatě stejnou povahu a není tedy možné ho pokládat v psychologickém smyslu za vztah individuální. Potomek narozený v takových psychologických podmínkách rodiny přebírá konstelaci anima a animy od svých rodičů, na které bude jako dítě narážet. Tam, dítě ještě jako celistvé, bude zákonitě zažívat rozštěpení. Pokud v rodině panují dobré vztahy, tak chaos nebude tak vnitřně silné téma jako u člověka, který skrze nejzákladnější vztahy k rodičům nemá dobré zkušenosti. Tyto dva nejzákladnější vztahy jsou symbolikou vztahu ke dvěma hlavním pilířům, na kterých stojí vesmír - jin/ženství a jang/mužství - Matka a Otec. A vztah mezi nimi přebírá jakákoliv lidská bytost a vlastně jakékoliv jiné stvoření.
Nicméně chaos je duchem doby a bytost žijící v této době bude vždy na něj nějak narážet. Ať už v rodině nebo v jiném kolektivu či vztahu k někomu. Této problematice jsem zasvětil článek - Příběh, jak vzniká ego - dětská zranění. Tam začíná individuální lidské utrpení, ke kterému pokud se člověk nedostane, budou ho vždycky tato zranění bolet a ego bude tvořit bludnou realitu projekcí.
Jakoukoliv nezpracovanost matky nebo otce přebírá dítě jako výstupní pozici. V častých případech se animus ženy přestane rozvíjet už v ranném dětství. V takovém případě je konstelace jejího anima v obrazech malého chlapce. Před čtyřmi lety jsem spolupracoval s ženou a na začátku analýzy se jí zdál příběh malého kluka, z kterého měla pocit, jako by sledovala dětství Hitlera. Tento kluk znázorňoval příběh jejího anima, který se zasekl v tomto věku. Hitler poukazoval na pokřivený charakter, na začátek jejího trápení. Duše ji dala obrovský dar v tom, že hned na začátku naší spolupráce jsme se mohli dostat ke kořeni jejího problému. U mě samotného pak následovaly sny, kdy jsem viděl tuto klientku silně brečet. Naše spolupráce probíhala celou dobu na velmi tenkém ledě. Pokud se člověku otevře tak silná rána, ještě k tomu nečekaně, tak to chce opravdu dosti odolnosti, vůle a síly vůbec pokračovat. Duchovní síla této ženy se ale nedala přehlédnout. Její duše ji dovedla ke snům, které mě inspirovaly natolik, že jsem jeden z nich musel zde zahrnout a jsou v poslední kapitole - Animus jako duch.
Tendencí nerozvinutého anima je mnoho a já se pokusím jen nastínit pár z nich, aby člověk měl podpůrnou berli k tomu to uvidět. Nejtypičtější je snaha nezůstat sám. Zůstat ve vesmíru sama je pro ženu velmi znepokojivá představa. Ještě navíc, pokud k ní ze všech směrů promlouvá nebezpečí, které právě infantilní animus představuje a ona mu nerozumí (obraz anakondy). To ji může dostat do partnerského vztahu, který pro ni může být katastrofální. Život takové ženy tvoří dramata, jimiž je doslova obklíčena, ba přímo zajata. Animus bude vytahovat ženu ze života a ohrožovat ji.
Typická mentalita ženy na této úrovni, je prezentována právě dětinskostí nebo primitivními sklony. Např. ženy jsou zvídavé místo toho, aby toužily po vědění. Místo úsudku jsou zaujaté a mají plno předsudků. Jejich uvažování je nahrazeno pouhým sněním a imaginací a namísto vůle pouhým přáním. Žena se ztrácí ve svých pověrách, tak silně, že její víra v cokoliv je tak silná, až má problém rozlišit mezi tím, co je reálné a co pouze imaginární. Toto by byl obraz malého kluka jako nevyzrálého anima v ženě, který má infantilní sklony.
Obrazy vnitřního dítěte jako holčičky by poukazovaly jiným směrem, třeba na sen, který jsem zahrnul v další kapitole - Transformace anima. Je zde ale stejná podoba, a to v dítěti. Je to psychologický stav, kde jsme nejvíce zranitelní, a proto tento obraz dítěte zobrazuje tyto zranění. Je to terapeutický klíčový bod, který já nazývám přelomový, protože tam se člověk stává z psychicky dětinského psychicky dospělým. Stojí to na uvědomování si silných emocí, které obraz dítěte představuje. Jsou to emoce různého typu, například studu, méněcennosti, strachu a podobně. Tyto emoce tvoří náš prožitek a existenci. Pokud se k tomuto člověk dostává v terapii, tak je to známka dobré terapeutické práce. Protože strukturovaně jsou v psyché nejhlouběji uloženy emoce a pod nimi jsou už jen archetypy kolektivního nevědomí. Je to tedy volání po posílení vztahu, pozornosti ze strany života, které tvoří duše. Takže animus jednoduše volá o pozornost, kterou málokdy dostává.
Emoce s ženou cloumají, stejně tak jako to umí animus. Člověk musí těmito emocemi znovu projít, musí znovu projít těmito individuálními bloky. Otevřít se těmto emocím a znovu je prožít a nadále prožívat a neutíkat před nimi. Tyto emoční bloky vlastně představují to, co v nás vzbuzuje animus nebo anima. Toto je velmi hluboká, individuální práce a těžko se tam člověk dostává sám, protože tyto emoce jsou pod silnou vrstvou stínů. Ego si je nechce připustit a tak se bude snažit ignorovat tento nejzákladnější vztah mezi vědomím a duší člověka.
Pokud se stín prozkoumává, život se proměňuje, protože se žena dostává blíže k tomu, kým opravdu je. Svět se stává barevnějším, zábavnějším, smysluplnějším, je zas o něco více pochopen, protože žena více chápe sama sebe - vesmír. Je-li stín zpracováván, dostává se blíže ke své karmě - nezpracovanosti duše, která je reprezentována animem, jako sled událostí a osudu.
Můžeme dojít do situace, kterou pro mě vyjádřil jeden z klientů, kdy uviděl své rodiče zpět jako bohy, ke kterým přišel řešit hluboké věci, karmu rodiny a pak hlouběji vlastní karmu. Tehdy můžeme jim a hlavně sobě odpustit. To stojí na uvědomění, že tyto duše jsou s námi hluboko provázány. Bylo by neefektivní řešit tyto karmické záležitosti s dušemi lidí, s kterými nejsme tak provázáni. Tato provázanost i vlastní individuální motiv se ukazuje v individuaci. Zjišťujeme, že se chceme stát sami sebou, a tak musíme spoustu té provázanosti rozplést. Praktický příklad identifikace ženy se svou rodinou, mentálním stavem "dítěte" následuje v další kapitole. O komplexech píšu zde - Osobní nevědomí - komplexový svět ega.
Instinkt a kolektivní přesvědčení
Mnoho žen vůbec netuší o nějakém svém animovi, žijí v nevědomé představě hrdiny, ať už ve svém partnerovi, terapeutovi, doktorovi, nějakého hrdiny z filmu, nebo jiné představě zachránce. Hrdina ji má spasit z velikosti tohoto vesmíru. Má ji zachránit před ní samotnou. Jako archetypální obraz máme přece symbol supermana. Indiáni měli zdravý symbol bojovníka. Pokud někdo v sobě nevědomě promítá archetyp hrdiny, tak je to ale pořád určitě lepší, než když je archetyp hrdiny mrtvý. Pak stopy po odvaze nebo vykročení za něčím novým jsou v nedohlednu. Navážu na konkrétní zkušenosti žen, které nevykročí přes práh rodinných vazeb nebo kolektivu. Duchovně se tak identifikují s kolektivním přesvědčením. Například - na rakovinu se umírá nebo - nebudu se projevovat, ještě budu vnímána za egoistu, radši se potlačím atd. Takové programy jsou běžné, nejen u žen.
Obrazy anima v těchto případech poukazují na kolektiv. Znamená to, že úroveň anima je na kolektivní úrovni. V následujícím konkrétně praktickém případě znázorňuje tento kolektivní obraz anima autobus. Vybral jsem tři sny jedné své klientky, které přesně vystihují to, co bylo zatím napsáno.
"Často se mi zdá, že jedu v autobuse a ten mě někde veze. Mám strach, že mě doveze, kde to neznám."
"Jedu v autobuse a vystupuju, kde to neznám. Je to v noci a nevím, jak se dostanu zpět. Najednou přijeli rodiče autem a vzali mě."
"Jsem v zanedbaném bytě, kde nikdo dlouho nebyl, byl tam nepořádek a štěňátko v něm. Bylo to nebožátko, umíralo a bylo zanedbané. Měla jsem pocit, že je to kvůli mě a bylo mi to strašně líto."
Animus, který vychází z kolektivu, se znázorňuje v našem případě jako autobus. Klientka je tedy vezena (ovládána) kolektivním přesvědčením (autobusem) a ani o tom neví. Jsou v ní samovolně, neúmyslně utvářené předsudky, které mají ovládající vliv na její citový život. To ji unáší a ona se nechává unést. Útočiště hledá u rodičů.
V třetím snu je animus klientky znázorněn štěňátkem, které je ve snu zanedbané stejně tak jako byt - to znamená zanedbanou osobnost (byt) a společně se štěňátkem tedy propojenost úrovně zanedbaného anima v podobě instinktu - psem/ štěňátkem. To znamená, že zárodek jejího anima je v ohrožení. Když vidím tento obraz, tak mi je samotnému úzko, protože potencionální ztráta duše ve smyslu její degradace, je pro mě, jako duchovního člověka, ta největší katastrofa, co se může stát.
V takových unášejících případech je nejlepší rozvinout pozorování. Učit se pozorovat a zůstat v nehybnosti. Pozorovat, co se děje vně, protože pokud není člověk schopen pozorovat, tak ho budou přesně jako naši klientku vnitřní obsahy unášet. Učit se uvidět přesně to, na co sny upozorňovaly. Je to první iniciace ženy - pozorování. Pozorovat, aby věděla, před čím má "utéct". V našem případě má žena zpracovat (utéct před nimi) instinktivně kolektivní úrovně. Útěk je v případě ženy znakem transformace (více níže v magickém útěku). Žena poznává kolektivní hlas v sobě, instinktivní motivace strachu jsou poodhalovány v konkrétních myšlenkách, založeny na určité zkušenosti s muži.
Takové situace jsou složité a je dobré to maximálně zjednodušit. Žena v těchto případech udělá nejlépe, když zaměří svou pozornost pouze na dvě věci. Kdy cítí, že je to ona - jedná vědomě a svobodně. A pak, kdy ji to někde unáší. Naučit se poznat, kdy jedná a kdy je unášena, právě nějakou emocí nebo třeba názorem. V případech, jako když chce třeba svému partnerovi říct o zážitcích, prožitých během dne a skončí to tak, že na sebe křičí. Pak má žena možnost uvidět své pocitové reakce na některé situace jako vlastně naprogramované. Tyto konvenční pocity jsou rozdílné od těch skutečných, které opravdu má a jsou jinde.
Žena vnímající svět výhradně skrze vztahovost se obává vykročit do neznáma, její animus, poukazující na kolektiv, ji bude radši držet kolektivních jistot a strachu, než aby pocítila samotu nebo temnotu své duše. To jí nahání hrůzu, a tak je zajatá v typickém nekončícím kolečku těchto emocí. Napětí mezi vědomím a nevědomím (animem, duší) je zde jen známkou toho, že je potřeba vykročit. Žena nebude uspokojena, pokud nemá tuhle problematiku aspoň nějak zpracovanou. Tato nutkavá iniciace je tak závažnou duševní skutečností, že tvoří jeden ze stěžejních symbolických učení křesťanství. Je to oběť čistě přírodního člověka (uvidět a zkrotit instinkty), oběť nevědomé, přírodní živé bytosti, jejž tragika započala už požitím jablka v ráji.
Otec a matka, negativní obraz anima
Animus jakékoliv mladé dívky, slečny, později ženy se vyvíjí přímo zákonitě ke vztahu k nejbližším mužským osobnostem v rodině. Ačkoli by se řeklo, že otec, bratr, děda je základní prvek ve vývoji obrazu anima na tomto světě, tak tomu předchází konstelace duše.
Kde se nachází duše, respektive co se má naučit, podle této touhy si vybírá si vybírá rodiče – otce, který určuje její vztah k mužství (logu, anima) a matku, která určuje její vztah k ženství. Pokud vztah k otci je vztah k zákonitostem, tak vztah k matce je vztah k matce zemi, ke svému tělu a jak už jsem psal - k životu jako takovému. Vědomí ženy je postaveno na vztahu a tato vztahovost je postavena na principu ženství, zmíněnému obrazu anakondy, která pokud pokulhává na úkor obrazu orla, tudíž tento orel - nevědomí - to bude nějakým nevědomým (stínovým) způsobem kompenzovat.
Pokud se má žena naučit například projevit svůj cit nebo projevit cit k muži, tak její vztahovost ji drží od její vlastní ženské přirozenosti. V takových případech může mít žena oporu ve svém otci, ale ve vztahu k matce nikoliv. Takové ženy mají jinou cestu individuace, než ženy s negativním obrazem anima. Včlenil jsem zde jeden z mnoha příkladů, na který jsem narazil u jedné mladé ženy, která vyrůstala s matkou schizofreničkou. Skrze svou matku od dětství narážela na archetypální svět a tudíž v ní samotné převládala spíše inklinovanost k přírodě a toho lidského světa bylo ve vědomí méně. Takové ženské vědomí se neumí pohybovat v tom, co žena znamená. Cit je neosobní ke všemu, co není krásné a dokonalé, řeklo by se, že takový cit je nekontaktní a tak hlavní ženské zbraně, jež je mateřský a sexuální pud, fungují na úkor jeden druhého. Taková žena nemusí mít až tak problém s orientací v prostoru, jako s tím, kdo vlastně je. Toto je ale jiný obraz, než obraz anima, zmiňuju se o tom jen proto, že bych rád rozlišil tyto dva kořeny, z kterých pramení problémy žen. A potažmo i mužů.
Dítě mající aspoň trošku zdravý/milující vztah ke svému otci, bratru nebo k jinému mužskému prvku nemusí vnitřně prožívat takové napětí, jako žena, která v dětství neměla mužskou oporu. Duch rodiny je sám do značné míry utvářen duchem doby, jehož si jako takového většina lidí neuvědomuje. Rodina tedy představuje bezpečnost či jistotu světa. Pokud toto člověk nezažívá v atmosféře své rodiny, pak to samozřejmě bude postrádat. Paradoxně se spíše člověk zasekne v identifikaci kolektivního tvora tehdy, pokud má oporu v rodině. Často to jsou rodiny s vysokým statusem a vyhovují tak kolektivnímu standartu nebo ho dokonce převyšují či určují. Tehdy ego přebírá vedení vědomí a člověk se dokáže v tomto mentálním stavu zaseknout i na několik let, nebo třeba i celý život. Tomuto přesně odpovídá naše civilizace, jenž je postavena na většině, která vládne silou demokracie a to tvoří vlastně chaos. Přitom tento kolektivní obraz v nás má vlastně být pouhá výchozí stanice, jako v předešlých případech obrazu autobusu. Takoví lidé obecně, i když třeba s rodinou nemusí žít, jsou jimi vnitřně obklopeni, a tudíž se pohybují z velké části v mezích ducha doby/ kolektivu, jak jsem naznačil v tendenci zachovaní si svého místa ve svém kmeni, který znamená bezpečí. To je ale pro duši málo, neboť ta chce svou vlastní autonomii.
Otec nebo matka jsou dítětem vnímáno jako bůh. Je to vztah k nejvyšší a nejsilnější hodnotě. Ať už je tato hodnota pozitivní, nebo negativní, dobrovolná, nedobrovolná, rodiče představují ony obrazy ženství a mužství. Pokud jeden z nich chybí, nebo jiným způsobem pokřivili vývoj, chybí most k jednomu či druhému pilíři, na čemž stojí vesmír - zmíněný jin a jang, což představuje vlastně onu animu a anima (více v Rozdíl mezi jin jang a anima animus).
Pokud tedy má žena zažít osamělost, neprojevenou lásku, opuštěnost, a tak podobně, narodí se do rodiny, kde bude negativní obraz anima či animy. Negativní obraz animy jsem malinko nastínil. U negativního obrazu anima jsou ženy ve vyšším věku nějak agresivní, méněcenné, nesamostatné, protože jejich hlavní zkušenost anima je negativní - otec byl třeba alkoholik, nebo jiným způsobem byl nepřítomen. Nebo mají reálně negativní zkušenost s jiným mužem. Taková zkušenost vyvolává sebe-kritiku, z které se odvozuje kritika světa a strach z něj. Zkrátka takový animus odřízne ženu od účasti na životě, pokud nebude tato konkrétní zkušenost zpracována.
Zmíním další dva příklady, na kterých to dobře uvidíme. S jednou mladou klientkou jsme řešili negativní obraz jejího anima, který byl způsoben nepřítomnosti otce. To mělo mnoho negativních následků na její partnerský život, což byl náš důvod spolupráce. Tento negativní animus se k mému úžasu, ale taky projevoval přes její matku, která ji v mládí říkala, že ji vlastně nechtěla a vzápětí ji utišovala z šoku této informace. Takové matky berou nevědomě toho negativního anima na sebe, protože jsou na to v rodině sami. Stávají se "mužskou autoritou" a to samozřejmě v negativním slova smyslu.
Druhý příklad - analyzoval jsem sen jiné slečny. V něm utíkala před stvořením, které bylo drakem a plazilo se jako pavouk. Všichni lidé před tímto tvorem utíkali, protože je roztrhával na kusy. V analýze jsme se dostali tak daleko, že jsem zjistil, že v mládí neměla oporu ani jednoho rodiče. Já jsem navrhl, jestli ta příšera, která vlastně má destruktivní prvky jak anima - drak, tak animy - pavouk, dělá to, co v ní zanechali její rodiče. Tady jsou oba prvky, jak negativního anima, tak animy. Obraz jejího ženství a mužství je v ní znázorněn tímto tvorem. Lidsky a zkráceně řečeno, to znamená, že její vztah k životu je v obrazech tohoto tvora, který je manifestací jejího života. Jinak řečeno její vnitřní a vnější svět se chová stejně tak, jako tento tvor ve snu.
Tímto jsem chtěl poukázat, že jádro problému jakéhokoliv člověka většinou tkví v jeho dětství. Ve vztazích k jeho rodičům, kteří jako rodina žijí v nějakém společenství a pokud tato společnost žije v představě, že stín neexistuje, tak jakýkoliv člověk žijící v tomto společenství bude mít problém. V článku o stínu píšu, že základ existence je temnota a kdo s ní není nějak srovnaný, tak bude mít vždycky velký problém a bude mnohem víc inklinovat ke svým projekcím reality.
Člověk v takové společnosti věří, že masky jsou nějakou cestou. To způsobuje, že žena neví, kým je, není psychologicky ženou a nevědomky to maskuje. Často jsou takové ženy sociálně úspěšné, protože kompenzují tento problém ke vztahu k ostatním. Chtějí být vnímány jako dokonalé a přitom jsou pod silným vlivem persony. To znamená, že se chovají až přespříliš šťastně a schovávají se za touto maskou. Taková žena nachází svoji opravdovou hodnotu a sebelásku odkrýváním zkušeností, které jsou intimní a velmi bolestivé, protože bortí dosavadní představu o světě.
V pohádkách se animus často objevuje jako starý muž, který se později promění v mladíka - (níže) transformace anima. Tento starý muž prezentuje obraz otce - jsou to staré koncepty a znázorňují přechodný aspekt anima, nicméně až za obrazem otce se skrývá aspekt mladého muže, což znamená svůj vlastní autonomní pohled na svět. V jiném procesu individuace jsem konzultoval sen jedné ženy, kdy její otec padá ke dnu v jezírku. Snaží se ho vytáhnout, ale nejde jí to. Jako by ho voda nechtěla pustit. Sen ji říkal, že obraz jejího otce - staré programy, staré pohledy na svět nechce nechat jít, i když by to mělo zmizet v nevědomí - ve vodě a ona se to pořád pokouší držet. Jako by měla strach z nového potenciálu. Tato žena se učí o vlastním pojetí jangu. O několik měsíců později měla sen, kdy se provdává za svou první lásku a přijde ji to potupující. Tady je přesně znázorněno, čeho se tato žena bála. O možnou potupu a stud, který v ní byl živý. Stud, který pramenil z dětství. Ten poslední sen jí říkal, co musí zpracovat a to jí otevřelo cestu ke zjištění, jak vlastně nemá vyvinutý cit pro realitu. Radši si vybírala svůj starý svět imaginace, než aby musela čelit drsnému systému, který nezvládala.
Negativní obraz anima, pokud není zpracováván, se pokouší přerušit vztahy ženy k vnějšímu světu. Taková žena může zůstat v těchto nelibých emocích celý život! I když třeba má okolí kolem sebe, ve kterém se cítí přijata, je to vlastně pouze uspokojivý pocit proto, aby nemusela tyto emoce řešit. Každý krok při uvědomování anima má jinou charakteristiku. Pokud se ve snech objevuje otec anebo má žena sklony si najít partnera podobného otci anebo naopak opačného než otce, s největší pravděpodobností bude její animus na úrovni jejího otce. Tzn. její názory, pohledy jsou převzaté ze vztahu k otci a ty tvoří momentální obraz jejího světa.
Některé z mých klientek mají problém vyslechnout autoritu. Mají problémy v práci. Cítí, že ona autorita není autoritou přirozenou, ale autoritou, která káže strachem. Je to častý problém, kdy animus ženy naráží na svůj odraz v autoritě, která má podobný nezpracovaný problém. Takové ženy mají často vypěstovanou osobní důležitost namísto sebereflexe. Reagují na tuto autoritu nebo na kohokoliv, kdo jedná negativně nebo jinak nemravně, stejnou mincí, protože jak se přece mohou takhle chovat! A vůbec si neuvědomují, že je to irituje, protože je to obraz jich samotných. Kdyby to nebyl jejich problém, tak se v této lapálii dennodenně nepohybují, a i kdyby se naskytl, tak by takového člověka nebraly vážně. Spíše by si řekly, co je to za blbce nebo by si pomyslely; jak se takhle může k sobě chovat! Kritika samotná je pro cit ženy vlastně nepřijatelná, pokud je v osobní důležitosti. Když jsem žil v Kanadě, měl jsem problém více s kolegyněmi než s muži, když jsem jim narovinu řekl, co si myslím. V Kanadě a západním světě se celkově sociální problémy vytěsnily natolik, až je mají dennodenně v jakýkoliv zprávách. Sociální status těchto velmocí bych nazval kolektivním strachem.
Na závěr použiju jeden z příkladů, jak se negativní obraz anima může projevovat. Odloučením od táty, kdy se cítí dítě opuštěně a tvoří si trhlinu nedostatku po pozornosti, kontaktu a jiných deficit. Podobně je to se zraněními spojených s matkou. Tato trhlina jde zaplnit pouze duchovní energii, nicméně než je tato duchovní energie zvědoměna, tak se tato díra musí něčím zaplnit. Často je zaplňována závislostí, ať už na jídle, alkoholu, pozornosti nebo třeba sexu. Možností je mnoho. Další příznakem jsou životní situace, která tvoří dramata, což tkví v křivdě a nepřijetí. Tuto trhlinu v psychice žena kompenzuje sexem, nebo fanatickou přilnavosti na muže, což způsobuje v neukotvení v tom, kým je. Duše není lineární, takže variant je nespočet, nicméně obecně se taková žena často vnímá pod úrovni muže a klidně se jím nechá vléci a následně i ona vleče jím, protože situaci převezme její vnitřní animus. (více v další kapitole)
V pohádkách od Bratří Grimmů je negativní obraz anima ztělesňován jako Drozdibrad nebo Modrovous. Jsou to zhoubné aspekty anima a před nimi je možné pouze uprchnout. Častý, až by se řeklo typický sen ženy, je útěk před nějakým mužem nebo stvořením. Tímto útěkem se znázorňuje individuace a to, že žena musí vše opustit, například zmíněnou osobní důležitost a jiných představ o sobě, aby tomuto animovi utekla. Více níže v magický útěk.
Až za otcem je úroveň anima, která by se dal nazvat autonomní. Až za autonomním otcem se projevuje duch, energie jang, spojení, po kterém žena nevědomě touží a je součástí jejího nejsilnějšího pudu, a to jakéhosi duchovního ideálu. Více v kapitole Animus jako duch.
Projekce anima v partnerství
Projektujeme vše, co je nevědomé, ven - a proto vztah mezi vědomím a nevědomím určuje vše, co je kolem nás, jak vnímáme, co vnímáme, kolik máme peněz, co zažíváme v práci, mimo ní nebo třeba s kým žijeme. Všechny popsané kapitoly nejsou vlastně ničím jiným než úrovně projekce žen na vnější objekt. Ačkoli je to jednou otec, partner, nebo třeba instituce, tak je to vždy projekce jí samotné, která ji upozorňuje, kde není celistvá. Tam hledá, co ji chybí, včetně lásky. Prakticky chce lásku, protože ji chybí nejdůležitější vztah a to vztah k sobě, ke svému animovi/ duši. Místo toho se stává závislou na vnějších podmětech, které se vytvářejí z jejich dětských předsudků - obraz malého kluka, ze systému, ve kterém žije - obraz autobusu, sociálních vazeb - obraz partnera, nevyřešených traumat - obraz dítěte, karmy - obraz rodiny, instinktu - obraz medvěda (níže v magický útěk) a to vše utváří její život, který nemůže být harmonický, pokud není zpracovaný, protože je nevědomě projektovaný.
Projektovaný obsah z nás volá o pozornost. To je důvod, proč na něj narážíme "mimo nás", proto říkám, že duše utváří nás život. Animus vytváří situace, aby konečně upozornil na svou existenci. Čím méně žena pěstuje svůj vztah ke svému animovi, tím více bude nevědomě zraňovat, ať už partnera nebo sebe samotnou, v situacích, které jsou nejméně vhodné. Jelikož mu je málokdy věnována pozornost, tak on na oplátku, tak jak jako se chová lovec nebo válečník, jak mu volí jeho instinkt, tedy sklon zabíjet, tak bodá kolem. Animus ženy tuto vlastnost nevědomě sdílí, a tak ženu buď ochromuje, nebo vyvolává silnou agresivitu. Ženy se stávají buď maskulinně přímými, nebo pasivně agresivními. Nebo mají sklon být duchem nepřítomné, skoro jako by nebyly. V druhém případě sice mají ženský půvab, ale jako by spaly - takové ženy podnikají s milencem - animem podivuhodné cesty; noří se s ním do snění, kterého si ovšem nejsou plně vědomy. Pracoval jsem se ženami, kde právě v dětství nebyl otec součástí rodiny. Tyto ženy měly konstelaci anima velmi intenzivního. Velmi silně projikovaly a na druhou stranu žádný konkrétní muž nenaplnil jejich projekci. Dokonce u jednoho případu od Pjéra byla projekce tak veliká, že žena mluvila s hvězdami. Tyto ženy dávají přednost snění před realitou a ten sen je pro ně silnější. Takové ženy žijí v domněnkách a fantaziích. Vytvářejí nevyčerpatelné a nelogické úsudky, z čehož vycházejí chybné a úplně nereálné kauzality. Jejich projekce je tak silná, že to samozřejmě projektují nevědomě do svého partnera nebo světa jako takového, za nimž je animus. Takové ženy často nerespektují animu svého přítele a dokonce jim vadí, že jejich muž nějaké pocity má. Ony chtějí, aby se pocity partnera řídily pocity jejími. Tyto ženy manipulují svého muže v citovém světě. To je mimochodem jeden z podstatných zdrojů partnerského nedorozumění. Ve vztazích na nevědomé úrovni animus ženy vnímá animu svého partnera jako sokyni. Ten animus, řekněme v tomto případě jejich názor, říká: "Proč ten můj muž to necítí takhle!" Kdyby nebyl animus tak agresívní, jejich citová složka by nevnímala pocity partnera za ohrožující.
Transformace anima a Magický útěk
Prvně vylíčím typický sen magického útěku na jednom zkráceném, konkrétním příkladě od jedné mladé klientky. Tento motiv útěku jsem analyzoval s ženami nespočetněkrát. Patří neodlučitelně k ženské psyché a hned uvidíme proč. Já sám ho vnímám jako dar, který posílá samo nevědomí a podporuje tak vědomí ženy.
Klientka utíká před agresivními medvědy. Skrývá se v rozbořeném domě. Je tam její spolupracovnice, která má malou holčičku, o kterou se stará. Dítě chová v náručí a líbí se jí jeho dotek. Do toho slyší zvuky a bojí se, že se medvědi dostanou dovnitř. Někdo se pokouší otevřít – a k jejímu úžasu je za dveřmi mladý muž. Je neskutečně ráda, že to není medvěd. Muž s ní a její spolupracovnicí mluví a říká jim, co se venku děje.
Tato žena je pronásledována animem - medvědy - instinktem. Došli jsme k tomu, že když ji posedne chlad a agresivita, tak vzlyká. To je ostatně obecný důvod ženského pocitu zoufalství. Ponižující činnost je také určitým druhem kompenzace - má ženu přimět, aby opět nabyla svého ženství. V jedné sibiřské pohádce, když princezna pokazí všechny své úkoly, posílá jí její muž prodávat hliněné hrnce na trh. Hrnce jsou ženské symboly; je tedy nucena prodávat své ženství a to příliš levně a příliš kolektivně, což prezentuje trh. M.L.V.F píše, že tehdy je žena posedlá animem. Čím větší je její pocit odcizení vůči mužům, tím více se trápí při svých pokusech o pěkný citový vztah. Zde je úkol ženy vzbudit své ženství. Posílit své vědomí, protože nevědomí - animus má navrch! Což taky naše klientka postupem času dělá. Animův tlak (dva medvědi) je tak velký, že když žena přijme fakt, že je animem posedlá, tak se dává na útěk, což je správná reakce. Dokonce to má obecně regresivní prvky, protože i zde se klientka ve snu dostává do rozbořené budovy. (dům, byt, už jak bylo znázorněno výše, je obraz vnitřního světa). Tam ona hledá útočiště. Hledá ho v sobě, v regresu - v obrazu jejího rozbořeného, konkrétního domu, který ji nutí jít zpět do dětství, polevit na projekci dokonalosti, přijmout fakt problému a pracovat s ním.
V obrazech magického útěku, kdo pronásleduje, tak je vlastně démonický - obraz medvěda. Před ním se utíká a překonávají se nějaké překážky. Dochází ke vzdání se nějakého výdobytku, jenž ego nashromáždilo svým úsilím. Jsou to motivace ega, je to to, co tvoří svět žen a o čem se zmiňuji v předešlých kapitolách. Klientka se objevuje ve snu ve svém polorozbořeném nitru (obraz rozbořeného domu). Je to obraz regresu - cesty zpět, do momentu, kde začali její strasti. Jsou to její zranění a stíny, s kterýma začíná komunikovat. Své vědomí už nevnímá jako perfekní a bez chyby a tím se staví na vlastní nohy. Vrací se zpět ke svým kořenům, které jsou v nevědomí.
Ve snu taky naráží na obraz regrese (rozbořený dům), v něm naráží na její spolupracovnici, kterou označila za příklad ženství, které ona osobně postrádá - jednoduchost, obyčejnost, laskavost. Dokonce je to spojnice s jejím vnitřním dítětem, protože drží malé dítě. S tímto se ona setkává uvnitř - s její vlastní dětskou energií, která je plná bolesti, vyplývající z nepřítomnosti otce. To jsou důsledky její agrese, pudové tendence - medvěda. To jsou její postoje ke světu. Díky zkušenosti, že postrádá otce, se naučila vnímat život jako nebezpečný, osamocený. To v ní prezentuje medvěd. Je to podoba anima. Pokud jí žena nepodléhá, naopak před ní uteče, jinak řečeno nechá to lidsky být, nechá tuto sílu odejít, nelpí na ní, pak podpoří své ženství. Ženství je energie jin. Je to temná energie, je to nečinnost! I když se tato kapitola nazývá magický útěk, obraz toho snu vypovídá o její potřebné práci, která paradoxně spočívá v nečinnosti.
Žena posedlá animem je synonymum pro posedlost emocemi, které znázorňuje třeba onen medvěd. Připuštěním této posedlosti přichází možnost zjištění, proč se tak chovám a prakticky vymanění se z této situace - neidentifikací, která je znázorněna transformací. Člověk ale musí zjistit, proč se tak chová. Animus se tehdy promění, tak jako i v našem snu. Už není za dveřmi medvěd, ale je tam muž. Je tam lidská bytost. On přináší autonomní představu o světě. Je to vlastní názor, který žena získává, jako svou odměnu za svou cestu. Ve snu jí mladý muž za dveřmi říká, jak se věcí mají. To znamená, že její animus jí opravdu zasvěcuje do reality vesmíru, do zákonitostí, před kterýma už neutíká, ale opravdu z nich i prakticky něco vyvozuje. Její úsudek se stává inspirací a může se jim nechat vést! Nepodléhá fascinaci a posiluje tak svou vůli, to znamená schopnost vědomého zaměření. Taková žena dokáže tyto instinktivní impulzy rozeznat a tudíž se s nimi neidentifikovat! Rozliší je od sebe a to znamená, že ví, že nezmizí, ale už jim člověk dokáže přiřadit své místo. Tehdy jakýkoliv instinkt může pracovat přirozeně.
Animus se transformoval a je v dialogu. Obecně když člověk vede dialog s archetypem (animem), tak jakoby se ta monstrózní energie socializovala, zlidšťovala. Jak říkají staří alchymisté - stejně tak jako člověk se touží stát bohem, tak bůh se touží dostat k člověku. Pokud tento proces probíhá, tak obě strany se přibližují. Jung píše, že lidé, kteří vedou se svou duší dialog, tak netouží po něčem exkluzivním, ale naopak jim postačí žít obyčejný život, protože jejich exkluzivita je v jejich vnitřním dialogu a ne to, jak se jejich důležitost prezentuje. Tato zkušenost je ale pouze pro ty, kteří prošli utrpením a už jej nějak zpracovali. Je to ona regrese, cesta z ega, které bolí ztráta představy o sobě a o světě.
Obrazy magického útěku a transformace jsou obrazy regresivní, pokud je člověk zpracuje, stává se svobodnějším. Už to není bytí, ve kterém mi nevědomě velí mužství či ženství, ego nebo instinkty, ale je to stav propojenosti těchto paradoxů, tedy opravdové harmonie a svobody. Už se nepodléhá fascinaci ega, tedy vědomí, ani ale obrazům a fantaziím z nevědomí, ze své duše. Transformace anima je vlastně oživující vodou pro lidskou duši. Jde o navýšení stavu vědomí, protože nežitá část ženy je oživena. Uskutečňuje svou cestu celistvosti, pro kterou se narodila. Prožívá pocity naplnění a štěstí. Znovu zmíněno, trápení k životu ženy patří, nicméně toto může přijmout opravdová žena, která je psychologicky dospělá, až si projde svým stínem, který prakticky pozná a už mu dokáže vykázat své místo. Tehdy už sjednocuje své temné a světlé aspekty.
Transformace anima je ve snech znázorněna útěkem. Narozdíl od mužské psyché, kdy útěk by představoval opravdu útěk od uvědomění si svých méněcenných stránek a nedokonalosti, tak útěk ve snu ženy je často znamením transformačním. Je to pozitivní obraz ukazující, co prakticky dělat, když se střetne žena s nevědomím, které ji zaplavuje.
Animus jako duch
V kapitole Vnitřní dítě, malý kluk jsem sdílel sen jedné ženy o příběhu malého kluka. Tato žena měla po několika měsících individuace následující sen, na kterém si ukážeme, jak nevědomí pracuje a jak vypadají obrazy bytostného Já.
Zkrácená verze snu: "Byla jsem v knihkupectví/ květinářství a musela jsem jít dolu po schodech. Když jsem se dostala dolů, cítila jsem, že jsem všude přítomná. Dále si pamatuju, jak jedu na kole kolem vodopádů. Další obraz si pamatuju, že jsem byla ptákem, letící nad krásně modrým oceánem, slunce svítilo, jsem tak blízko moře, až se ho můžu skoro dotknout. Úplně jsem cítila, jak letím." (Má pozn. - následovaly další obrazy, ale pro nás důležité je, jak sen končí). "Běžela jsem zpět po těch schodech na horu, kde jsem potkávala lidi, kteří mi říkali o svých denních problémech a cítila jsem větší a větší tíhu. Chtěla jsem ale nahoru, abych lidem mohla říct, jak krásné věci jsem viděla."
Klientka se objevuje v prostoru, kde je hezky znázorněno, že máme co dočinění s Tao (obraz jin a jang). Je to knihkupectví, což je známka moudrosti, energie jangu. Nebo také anima. Je to zároveň i květinářství. Je to tedy spojení ducha se světem jinu. První obraz, že máme co dočinění s Tao. V takových případech mě mrazí po zádech a klientka to sama vyjádřila, když říkala, že vnímala ty schody, jako by šla do sebe, do své podstaty, stejně tak jako by se z této podstaty vynořovala. V článku Fenomén zvaný sen píšu, jak smrt je branou do našeho opravdového domova a sny jsou ekvivalentem malé smrti. Ocitla se v celistvosti - v Tao. Byla svou duší - tehdy se nám otevírají jiné dimenze bytí a naše klientka to vnímala velmi živě. Popsala to jako neobyčejný sen. Cítila se v hlubokém meditativním stavu, kdy její duše opustila její tělo. To jsou její slova.
Vodopád je symbolikou propojení toho, co je nahoře s tím, co je dole. Takže propojení vědomí s nevědomím. Tento symbol otvírá v našem snu prostor bytostného já - prožitkem své duše. Tam kde může být ptákem, nebo čímkoliv a cítit, že je to pořád ona. V tomto stavu bytí zažívá, že je vším projeveným. Jak píše klientka - "cítím, že jsem všude přítomná." Na konci jde zpět po schodech nahoru, do lidské podoby, do svého vědomí, kde je větší tíha, což je vlastně omezení, které tam dole, v nevědomí není, tam může být ptákem. To je ostatně důvod proč mnoho žen se oddá více svému snění, protože je snazší být ptákem i ve vědomí, než čelit zákonitostem a tíze materiálního světa. Tady je důležité, jak s tímto člověk bude pracovat, co bude dělat po takové zkušenosti. Je očividné, že klientka měla nedávno sny poukazující na její trápení a po několika uvědoměních, má tu možnost zažít svou pravou esenci. Poukazuju na to, že je rozdíl mezi tím, když člověk tohle zažije, než když je mu podobná zkušenost vykládána od někoho jiného. Člověku je tu znázorněno, že je obojím a neměl by přeceňovat, ale taky ne podceňovat jak vědomí, tak nevědomí. Když člověk zpracovává svůj komplexový svět poctivě, který vlastně prezentuje ego, tak se mu otvírají archetypové obrazy - energie například anima, animy, matky, otce, světa, obrazy psyché s kterými komunikuje. Někdo je spíše ve svém vědomí a někdo je spíše unášen svým nevědomím - svou temnou přirozeností duše, energiemi, které s námi cloumají a manipulují, protože jsou pro ego neakceptovatelné a tudíž popřené. Klíčem je vést dialog s oběma a nenechat se tak ovlivňovat obsahy, které vyvěrají z těchto sil. Hledat východisko, které propojuje obojí, oba světy, a více světů, protože to je ten paradox pro ego, že tu není samo. Že tu existuje i jiné vědomí mimo to naše. Už jen to připustit stačí k tomu, aby se duše dostala blíže. Podrobněji o tom píšu v práci nazvané Hluboké sny a jejich sdělení k momentální době.
Poděkování
Chci poděkovat všem ženám, s kterými jsem měl tu čest spolupracovat a díky tomu vypracovat tuto práci. Samozřejmě Pjérovi za jeho pomoc při analyzování mé praxe, bez něhož by toto dílo nebylo možné! Díky taky za jeho doporučení, která mě obohacují a spojují s dalšími dušemi, abychom společně mohli zase vypracovat další dílo, které může pomoci ostatním!